Na západní frontě klid

Autor: Remarque, Erich Maria
Rok vydani: 1928
Sloh: SLOH1 , SLOH2
Styl: STYL1 , STYL2
Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid Snad nejznámějším románem Remarquea je dílo Na západní frontě klid. Navazuje na něj další, méně úspěšný román Cesta zpátky. Autor v obou knihách líčí osudy vojáků, kteří sice přežili válku, ale nedokázali se již nikdy začlenit do normální společnosti, protože vše, co v nich i v okolím světě bylo dřív, válka zničila. Román Na západní frontě klid vyšel poprvé v roce 1928 v časopise a o rok později knižně. V této knize spisovatel líčí na základě svých vlastních zkušeností hrůzy první světové války a zbavuje čtenáře jakýchkoli iluzí o válečném hrdinství. Dílo nemá být ani obžalobou, ani vyznáním, pokouší se pouze podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům. Celý román je psán v 1. osobě a autor v něm promlouvá ústy devatenáctiletého Pavla Bäumera, bývalého středoškolského studenta. Pavel se stal společně s mnoha svými přáteli a spolužáky obětí nacionalistické propagandy třídního profesora Kantorka. Na základě Kantorkových řečí, které v nich vzbudily vlastenecké pocity, rukují chlapci dobrovolně na vojnu. Nadšení všechny opouští již během nezbytného desetitýdenního výcviku plného šikanování. Na povel je dostává desátník Himmelstoss, který si neodpouští sebemenší příležitost dát vojákům najevo svoji moc. Pavel a jeho přátelé (Albert Kropp, Müller, Leer, František Kemmerich, Tjaden, Haie Westhus, Deterding a Stanislav Katczinsky) se však utěšují tím, že mu jednou vše vrátí. Pavlova rota je odvelena na západní frontu, kde nezkušení mladíci zažívají pravé peklo. Cítí se zrazeni generací otců. Jsou nuceni zabíjet, jinak by byli zabiti. Přežívají v nelidských podmínkách, které mezi nimi, nehledě na vzdělání, či společenské postavení, vytváří opravdová přátelství. Vojenská kamarádství vznikají tváří v tvář smrti. V knize se mnohokrát opakuje líčení válečných hrůz - bombardování, plynové útoky a krvavé boje muže proti muži. Vojáci přežívají v zákopech díky neuvěřitelnému množství drobných náhod. Muži jsou v neustálém ohrožení a Pavlovi kamarádi jeden po druhém umírají. Nakonec zbývají pouze dva - Albert Kropp a Stanislav Katczinsky. Ten je schopen za každých okolností sehnat něco k jídlu. Pavel se setkává ve válce i s Himmelstossem a Kantorkem, kteří doma v bezpečí byli válkou nadšeni, ale v zákopech se najednou klepou strachy. Pavel dostává dovolenou a jede domů, kde nalézá svoji maminku umírat na rakovinu. Prochází místy svého dětství a cítí, že i kdyby válka skončila a on přežil, nikdy již nic nebude jako dřív. Jak by se mohl vrátit do školních lavic a učit se nesmyslné poučky, když byl nucen bojovat o holý život, když viděl své kamarády v hrozných bolestech umírat? Nejsmutnější však je, že většina vojáků ani pořádně neví, za co bojují. Bojují proto, protože k tomu dostali příkaz, protože museli. Pavel se vrací na frontu a zjišťuje, že vše vidí jinýma očima. Je citlivý k podnětům, které dříve nevnímal. Společně s Albertem je raněn a dostává se do nemocnice, kde si uvědomuje hrůznost války v celém rozsahu. Albertovi je amputována noha a Pavel se po rekonvalescenci vrací zpět na frontu. Vidí, že nepřítel je mnohem silnější a že Německo má válku prohranou. Doufá v mír. V létě 1918 je zabit jeho nejlepší přítel Katczinsky a Pavel zůstává sám. I on nakonec umírá. Umírá v den, kdy oficiální zprávy z fronty oznamují:"Na západní frontě klid!" Smrtí hlavního hrdiny v poslední den války kniha končí. V románu se střídají obrazy válečných událostí se záznamy rozhovorů mezi vojáky a Bäumerovými reflexemi. Hrůzy války nejlépe vystihuje tento úryvek. Vidíme žít lidi, kterým chybí kus lebky; vidíme běžet vojáky, kterým něco urvalo obě nohy: klopýtají na bortících se pahýlech k nejbližší jámě; nějaký svobodník se plazí dva kilometry po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde na obvaziště drží se za břicho, ale vyhřezlá střeva mu visí přes ruce; vidíme lidi bez úst, bez dolní čelisti, bez tváře: nalézáme jednoho, který po dvě hodiny tiskl v zubech tepnu paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, noc přichází, granáty hvízdají, život je u konce. I přes naturalistické a chvílemi až nechutné scény mě kniha uchvátila nejen námětem, ale i Remarquovou schopností vtáhnout čtenáře do děje a zanechat v něm směsici pocitu úžasu, hrůzy, soucitu a hlavně bezmoci.

Pythagoras, objevší svou poučku, obětoval sto volů. Od těch časů se všichni volové třesou, když se najde nová pravda.
HONORÉ DE BALZAC